V průběhu závodu a nebo v krizové (stresové) situaci je jezdec v módu “fight or flight“. Stresový režim vyplaví z nadledvin do krevního oběhu adrenalin. Zvyšuje se činnost srdce a krevní tlak. Tepová frekvence jezdce je v průměru dvojnásobná oproti klidovému stavu a místy vystřeluje nad hranici dvouset úderů za minutu.

Dochází k uvolňování energetických zásob organismu a živiny jsou dodávané do svalů a orgánů, aby mohlo tělo podat maximální výkon. Dýchání se mění z klidového bráničního na rychlé, plytké dýchání do hrudi. Sucho v ústech, ostřejší zrak a sluch, svaly jsou napjatější. Tyto pochody, které se v těle odehrávají, zároveň zvyšují jeho teplotu. Začínáme se víc potit. Tělo se chová jako v ohrožení života. Není divu, že se někteří jezdci vzpamatovávají ze závodu kvůli vyčerpanému organismu i několik dní.

Marc Marquez – Moto2 závod Valencia 2012

“Bežně svůj srdeční tep nesleduji, ale v roce 2012 jsem to udělal v závodě Moto2. Přímo před startem jsem měl 150-160 úderů za minutu jenom z toho napětí. V závodě jsem se pohyboval mezi 165 a 175 údery. Moje maximum bylo kolem 200bpm”

FYZIOLOGICKÉ NÁROKY NA MOTORSPORT

Zátěž při motorsportu se skládá z několika faktorů. O svalové zátěži jsme psali v minulém článku o silové přípravě. Jízda na motorce je mnoho opakujících se silových výkonů ve výdrži. Na svoje nohy a bedra se spoléháš pokaždé, když měníš pozici a pomáhají ti ovládat motorku. Zatímco spodní část těla pracuje, střed těla (jádro) podvědomě drží tělo v ideální pozici. Pokud tvoje jádro pracuje správně, ruce jsou uvolněné. Prsty ovládáš spojku a brzdu, zápěstím plyn. Takováto svalová zátěž je u například motokrosu mnohonásobně větší.

Další tělesnou zátěži je následně vzniklé teplo a zahřívání organismu. Způsobuje zhoršení výkonu a kognitivních funkcí (vnímání, myšlení, pamět…).

V neposlední řadě tu máme kardiovaskulární zátěž. Možná to tak nevypadá, ale motorsport není čistě aerobní sport. Jedná studie tvrdí, že jezdci v průběhu třiceti minutového závodu mají tep mezi 190 –  200 bpm (to je zhruba 90 procent  maximální tepové frekvence).  V motokrosu dokonce stráví jezdci většinu času v tepových frekvencích dokonce nad 90% maximální tepové frekvence [6].  Samozřejmě to závisí od konkrétní situace a konkrétního jezdce.

V každé pohybové činnosti můžeme identifikovat projevy síly, vytrvalosti a rychlosti. Vytrvalost se definuje jako schopnost odolávat únavě, nebo lépe řečeno, je to schopnost udržet výkon dlouhodobě [7]. O jaký výkon jde? Co je rozhodující pokud pracujeme aerobně a kdy anaerobně? Je to tep a spotřeba kyslíku. Lidské tělo je složitý mechanismus využívající na svůj chod více zdrojů energie. Pokud chceme více porozumět fyzické zátěži při ježdění, musíme si stručně osvětlit rozdíl mezi aerobní a anaerobní zátěží.

METABOLICKÉ REŽIMY

Aerobní režim je takový režim, při kterém tělo používá zejména pomalá svalová vlákna a využívá jako zdroj energie na tvorbu ATP (Adenosintrifosfát – nukleotid, při jehož rozkladu vzniká energie)  cukry a tuky. Tato aktivita vyžaduje dostatek kyslíku. Hned na začátku zátěže se organismus snaží využít kyslík na produkci energie. Zásoby kyslíku ve svalech a v krvi jsou však omezené. Předpokladem pro dlouhodobou aerobní činnost je tedy dostatečný přísun kyslíku. Pokud je intenzita výkonu příliš vysoká a tepová frekvence narůstá, tělo není schopné zabezpečit dostatek kyslíku a začne se přepínat do anaerobního režimu.

anaerobním režimu využívá tělo jako zdroj energie kreatinfosfát a cukr. Kreatinfosfát je nejpohotovější – nejrychlejší zdroj energie. Čím trénovanější člověk, tím více kreatinfosfátu má. Jeho zásoby se při intenzivní činnost vyčerpají zpravidla do 20 sekund (výbušný sprint, vzpírání). Při jeho nedostatku nastupuje cukr. Cukr však není ideální palivo. Jeho spalováním totiž vzniká kyselina mléčná. Pokud je intenzita zátěže příliš vysoká a kyslíkový dluh roste, laktát (kyselina mléčná) se nestíhá odbourávat ze svalů, hromadí se v těle oxid uhličitý a člověk to pociťuje jako nepříjemné subjektivní pocity. Trénovaný jezdec odbourává laktát lépe, zpětně jej přeměňuje na ATP a dokáže v anaerobním stavu fungovat déle.

Jak co nejpřesněji zjistíme, v jakém režimu se v průběhu zátěže nacházíme? Respirační kvocient (Respiratory Exchange Ratio – RER) udává poměr vydýchaného oxidu uhličitého a přijatého kyslíku. Ukazuje, jaký zdroj energie organismus využívá (bílkoviny, sacharidy, tuky). Se zvyšující pohybovou aktivitou totiž roste i spotřeba energie.

Srdeční tep nám o jezdci říká mnoho. Srdce pumpuje do těla kyslík a živiny obsažené v krvi. Čím větší zátěžvykonáváme (běh, zvedání věcí, psychický stres a nebo ježdění), tím víc kyslíku tělo potřebuje aby dokázalo pokrýt jeho nároky. Čím je jedinec vytrénovanější, tím mírnější má nárůst tepové frekvence. U trénovaného jedince vlivem dlouhodobého zatěžování dochází ke zvětšování objemu plicních komor a zvětšuje se i síla myokardu. Srdce se adaptuje a na daný výkon je jeho tepová frekvence nižší. Kupříkladu tepová frekvence v klidové stavu je u trénovaného jedince 35-45bpm, u netrénovaného 65-75bpm.

Maximální tepová frekvence se dá taktéž použít na stanovení tréninkových pásem pro rozvoj vytrvalostních aktivit. Jde o nejvyšší dosažitelnou srdcovou frekvenci při maximální zátěži. Maximální srdcová frekvence je dosažitelná při stupňované zátěži minimálně 6 minut. Všeobecný (přibližný) vzorec na výpočet maximální tepové frekvence je:

205,8-(0,685*věk) s odchylkou +- 6.4bmp. 

 

Většina jezdců by se měla nacházet v druhém a třetím pásmu (pod anaerobním pásmem). Jezdec dělá minimum chyb a dokáže udržet svůj výkon. Vysoký tep společně s maximální spotřebou kyslíku (VO2max) je neudržitelný. Velmi rychle vede k únavě a může se stát, že se jezdec v průběhu závodu (jízdy) již nedostane zpět do optimálního režimu. Trénovanější jezdec umí lépe pracovat ve vyšších tepových pásmech  (na úrovni anaerobního prahu). Když se podíváme na tepovou frekvenci Marqueze z roku 2012 vidíme, že se v průběhu závodu pohybuje na úrovni cca 80% jeho maximální tepové frekvence. Průměrný tep v průběhu závodu 165-175bpm můžeme přirovnat ke 45 minutám crossfitu [16] (atlet vzpírá, skáče, běhá, šplhá apod.) – neustále pracuje ve vysokých tepech s aerobní a anaerobní vytrvalostí.

Anaerobní práh (ANP) překračujeme v momentě, kdy výdej oxidu uhličitého přesáhne příjem kyslíku. V tomto okamžiku razantně narůstá výdej oxidu uhličitého v závislosti na příjmu kyslíku. ANP se dá charakterizovat jako intenzita zátěže, kdy se udržuje dynamická rovnováha mezi tvorbou a odstraňováním laktátu. Při ANP je využívána na získání energie ve svalech anaerobní glykóza. U netrénovaných jedinců bývá ANP při intenzitě aerobního metabolismu na úrovni 50-60% VO2max a u vytrvalostně trénovaných na úrovni 70-90% VO2max.

Trocha stresu neuškodí. člověk si díky vyplavenému adrenalinu lépe uvědomuje situaci a může podat vyšší výkon. To nastává v zónách 60-80% VO2max (pásma 3 a 4). Příliš velká stresová zátěž je naopak neudržitelná, protože pak člověk z větší části reaguje na situaci, než aby ji sám vytvářel. Pod velkým stresem můžete jet rychle, ale ne konzistentně, a jednou za čas uděláte velkou chybu. Snížení stresu vede k dlouhodobě udržitelnému výkonu. Dobré je si adrenalin představit jako nějakého žolíka, kterých má člověk omezeně mnoho. Ve správné chvíli dokáže zachránit situaci. Když se ale zbavíte všech žolíků, můžete obrazně všechno ztratit (vyčerpat organismus).

Motorsport klade na organismus jezdce vysoké nároky. Proto je pochopení základních principů fyziologie těla při (dlouhodobém) progresu důležité. Pokud se člověk trochu zajímá a chce ve své fyzické/psychické přípravě pokročit, může udělat následující kroky:

  • Zjistit, v jakých tepových frekvencích jezdím – trénink, závod, motokros apod. Na to stačí i základní sportovní testery (hodinky na měření tepu s hrudním pásem). Ty základní nejsou dražší než jedna zadní pneumatika
  • Spiroergometrie a stanovení anaerobního prahu (laktátový test, RER). Opět nejde o drahou záležitost. Udělají vám ji různé sportovní kliniky a kompletní vyšetření může stát okolo dvou tisíc. Existují i dražší a pokročilé sportovní testery, které například při běhu pomocí tempa a tepové frekvence dokážou spočítat hodnotu anaerobního prahu, ale spiroergometrie je určitě přesnější.
  • Vyhodnotit výsledky a zvolit správný přístup ke svému vytrvalostnímu tréninku. Vytvořit si tréninkový plán, měřit tep při kardio trénincích, práce v pásmech, které posouvaní ANP, VO2max apod.

Pokud se jezdci podaří připravit své tělo na větší množství zátěže (trénink, závodní víkend), bude mít únava menší vliv na jeho výkon.

Patrik Kubiček

O autorovi:

Jsem ten, koho vidíš více dělat, jak mluvit o tom, co dělá. Věřím v překonávání sama sebe a vlastního strachu, protože to vidím jako cestu za skutečnou svobodou. Ze všech pohybových disciplín mi nejvíce dalo plavání, kterému jsem se soutěžně věnoval 10 let. Studoval jsem na České Technické Univerzitě v Bratislavě, proto se rád dívám na pohyb z mechanického hlediska. Momentálně se zdokonaluje v různých oblastech, a přitom se snažím zachovat rovnováhu mezi všemi aspekty života. Ocelové hrazdy, gymnastické kruhy, rovnováha na rukou dole hlavou či hučící motorka pod zadkem vystihuje můj životní styl. Miluji vše, v čem vidím výzvu, protože bez rizika není zábava.

Nice to see you

We noticed you are visiting us from afar.
Maybe you are looking for our internetional website?

Enter website

Press the button to continue to the international website.

Or go to the original website.

Change language

×